1 Teoretická východiska

Zájem lingvistického výzkumu o obecné vlastnosti verbální komunikace a zaměření na analýzu diskursu vyžaduje prohloubení popisu zvukové stavby. V souvislosti s tím se pozornost soustředila na zpřesňování pojmů a postupů pro popis zvukové stavby vyšších úrovní struktury a při analýze delších zvukových textů (✍Nespor(ová) & Vogel(ová), 1983). Mezi zvukovými charakteristikami má význam především popis ↗intonace a její hlavní složky, modulace základního tónu, tj. ↗melodie; viz např. ✍Coulthard (1992), ✍Brazil (1997) atd.

Ve fonologické struktuře  konkrétních jaz. se na postlexikální rovině prosazuje průběh výšky základního tónu jako funkční faktor především ve dvou směrech. Jednak doplňuje či modifikuje sdělení nesené textem přidáním dalších komunikačních významů. Mohou to být jak modifikace zcela gramatikalizované (např. vyjadřování postojové modality ‒ neukončenost, deklarativní výpověď, otázka atd.), tak značně variabilní škála emocionálních či expresivních variant (srov. ✍Ladd, 1996; ✍Gussenhoven, 2004). Za druhé, intonace podstatně přispívá k orientaci percipienta v linearitě zvukového textu. V tomto směru se průběh výšky tónu uplatňuje především jako prostředek členění textu (s vícestupňovou hierarchií), ale také např. jako prostředek pro vyjadřování kontextové návaznosti mezi jednotkami textu (zvuková realizace kontextového fokusu, kontrastivní prominence atp.; např. ✍Ladd, 1996; ✍Hirst & DiCristo, 1998; ✍Fox, 2000 aj.).

2 Segmentace

Východiskem popisu je obvykle vymezení zvukové jednotky se vztahem k určitému syntaktickému celku. Tím bývá nejčastěji ↗větná fráze, zvukovou jednotkou pak tzv. ↗promluvový úsek. Další vrstva lineární segmentace, uzavřená ↗výpověď jako jednotka jaz. stavby, může v textu nabývat velmi rozmanité délky, a má tedy velmi variabilní podmínky zvukové realizace. Její zvuková charakteristika se v popisu obvykle řeší buď pomocí samostatné zvukové charakteristiky v iniciální a finální pozici, n. častěji prostřednictvím modifikace zvukové podoby úseku, který stojí ve výpovědi poslední. Některé popisy tuto úroveň nezahrnují.

Popisem zvukových vlastností vymezujících úsek jako jednotku lze dobře zachytit důležitý faktor členění projevu (tzv. ↗frázování), které pomáhá posluchači orientovat se v souvislé linii delšího textu. Popisem variant intonační kontury úseku v závislosti na určité (známé) pozici lze zachytit různé syntakticko‑pragmatické funkce, které intonace na této úrovni prostředkuje. Rozdíly intonačních kontur jednotek závislé na pozici lze nalézt na úrovni úseků uvnitř delší výpovědi i při stavbě delších textů (✍Wichmann(ová), 2000).

3 Prominence

Druhý typ charakteristik, které na úrovni fráze a výpovědi prostředkují určité komunikační funkce, má povahu prominencí (↗větný přízvuk). Zvukové charakteristiky jsou určeny jednotlivému taktu, ozvláštňují taktem nesený výraz v kontextu jednotky a umožňují postavit ho do kontrastu n. relace k jiné části kontextu. Termín větný přízvuk (sentence stress), který se pro větné prominence na úrovni fráze a výpovědi tradičně používal, prostředkuje v současném popisu odlišný obsah. Často vnáší do popisu kontextovou motivaci a v různých přístupech mívá různé vymezení. Ve vztahu k jednotce nebývá pojmem určujícím, ale odvozeným. Nahrazuje ho často pojem fokus (s kontrastem úzký‒široký fokus); termín phrase accent je vázán na ↗autosegmentálně-metrickou koncepci popisu intonace.

V č. se intonace uplatňuje ve všech těchto směrech. V soustavném výzkumu je analyzováno až dosud především její využití při vyjadřování postojové ↗modality, možnosti při vyjadřování fokusu s platností ↗anafory a podíl na lineární segmentaci textu. (Viz ↗promluvový úsek; ↗větný přízvuk; ↗intonace.)

Výzkum mimo jiné ukazuje, že intonace může usnadnit orientaci v členění souvislé linie delšího textu nejen signalizací hranic různé úrovně (frází, výpovědních celků). Užitečné jsou zřejmě i charakteristiky, které ukazují na umístění jednotky v lineárním celku jednotky nadřazené (umístění taktu v úseku, místo úseku ve výpovědi) a podporují tak snadnost v rozpoznání vývoje textu (✍Palková & Volín, 2006).

Viz také ↗prozodie v popisu zvukové stavby jazyka, ↗transkripce v suprasegmentální vrstvě popisu, ↗slabika, ↗prozodická struktura v doméně slova, ↗slovní přízvuk – zvukové charakteristiky v češtině, ↗mluvní takt, ↗větná intonace, ↗prozodické jednotky v popisu češtiny.